Autor: Fori
Žánr: myšlenky
Beta-read: žádná
Forma: er
Počet slov: 1495
Přístupnost: jakákoliv
Poznámka: Pan Jay Eskin v hlavní roli, svou kartu tady bude mít už brzy. Myšlenky jednoho kriminálníka.
Vlastně byl docela rád, že má byt pro sebe.
Seděl v křesle, jež se nacházelo v obývacím pokoji bratrova bytu, a vychutnával
si to osamění. V lochu si ho moc neužil a ani za čtyřicet sedm dní na
svobodě, se toho pocitu soukromí ještě plně nenabažil. Přijít si a odejít, kdy
se mu zachtělo. Mluvit s kýmkoliv, aniž by tomu předcházela i nadcházela mnohdy
ponižující osobní prohlídka. Osprchovat se, aniž by kolem něj bylo dalších osm
chlapů, anebo si dojít ulevit, aniž by u toho byl Finn, Malaki, X nebo kdokoliv
jiný, s kým svého času sdílel těch pár metrů čtverečních. A co je
nejdůležitější? Mohl mít na sobě něco jiného než tepláky, triko, mikinu a boty
bez tkaniček. Nikdy předtím si na obleky nepotrpěl, ale teď mu nic jiného
z šatníku nevonělo. Bylo zkrátka příjemné se odlišit a postavit se tím výš
než na úroveň kriminálníka, co právě opustil svoji celu, jež mu byla domovem na
příšerně dlouhých pět let. Domovem, do kterého se už nikdy nechtěl za žádnou
cenu vrátit.
Jestli někdy něco věděl naprosto jistě, tak to
bylo právě tohle. Raději by si prohnal hlavu kulkou, než aby se tam vrátil. Už
tenhle pětiletý pobyt přežil jen díky tomu, že ho dvakrát měsíčně navštívil
Brett. Možná jeho brácha nebyl nejlepší společnost z obecného pohledu, ale
byl jediným, kdo mu zůstal. Jay se posmutněle usmál do sklenky vína, kterou
třímal v pravačce. Vždycky to byl Brett… jeho příčina i důsledek
všeho. Možná byl jeho brácha vyšinutý magor, ale byl jeho. My little brother.
Přesně tahle slova mu jeho milovaný starší
bráška vyryl do hrudi, asi někdy v minulém životě. Bylo to tak dávno, že
už si ani nepamatoval, kdy přesně k tomu došlo. Čas, který byl tak
vzdálený, že už jen těžko mohl být skutečný, jenže ta jizva mu zůstala. Jako
hloupé naivní děcko ji měl rád, i když si pamatoval, jak se tenkrát bráchy bál
(a bojí se kolikrát dodnes, jen už se to naučil skrývat… snad), jako puberťák
nenáviděl a v base proklínal. Nestávalo se často, že by se dostal na
samotku, ale když už se tak stalo, většinou byla důvodem právě ta jizva, když
si nějaký zmrd myslel, že na něj může něco zkoušet… na malého brášku.
Jenže právě za mřížemi se ji znovu naučil mít
taky rád. Možná ji proklínal dnem i nocí, kdy musel sundat bílé triko, ale na
druhou stranu to bylo jeho jediné spojení s bráchou. S osobou, která
se na něj nevykašlala jako všichni zbývající. Pár přátel mu zůstalo
z branže, ale jeho rodina se definitivně rozplynula někam do hajzlu. Otec
o něj nikdy nestál, matka nikdy nic nepochopila, načež se ho po odsouzení
zřekla a velký dědeček Kasper? Toho osud jeho vnuka přestal zajímat, když
zjistil, kam až dokázal klesnout. Jeho vnuk mezi spodinou společnosti, kam
ostatně směřoval už od dětských let, jak si od něj mnohokrát vyslechl. Věčně
nespokojený stařec, který žil celý život v představě, že je snad něčím víc
a jako hlava rodiny má povinnost a právo řídit osud všech okolo.
A on sám byl cynický bastard, co si odseděl
„jenom“ pět let za to, že prodal do Srbska pár samopalů a raketomet. V tom
už se asi jeden psychopatický sadista prostě ztratí. A pořád to byl on, kdo pro
něj dojel a nabídnul mu azyl. Kdo mu posílal do věznice zábavu, aby tam
nezešílel. A teď se pomalu snažili roztlačit velkou těžkou mašinu, která jim
oběma měla zajistit hezký důchod někde v Karibiku, jestli se toho dožijí.
Možná nebyla basa procházka prosluněnou růžovou zahradou, ale naučila ho, jak
přežít v moři plném větších ryb. Cíl byl prostý, sám se musel stát tou
velkou rybou, a to byl běh na dlouhou trnitou trať, na které se může cokoliv a
naprosto kdykoliv úplně posrat.
První krůčky už stihl za tu dobu, co je na
svobodě, udělat, to považoval docela za úspěch. Věděl, kde hledat kontakty a
jak se do toho uzavřeného systému dostat. Teď bylo nejdůležitější si vybudovat
od základu všechnu prestiž a navázat nadstandardní vztahy s lidmi tam
nahoře, včetně kontaktů na policii. A hlavně neztratit obezřetnost během toho
všeho. Jeho největší pozornost teď ale musel dostat ten kluk, Caleb. Pamatuj si všechny jména, nic nepůsobí hůř,
než když se zasekneš v oslovení. Jedno z pravidel, co si osvojil
u původního zaměstnavatele.
Myslel si, že Willa prohodí oknem, když
zjistil, kdo je ten kluk, který by ho podle jeho informátora mohl zajímat.
Sotva odrostlé štěně, kterému ještě nestihl uschnout štempl ze školy, mu měl
dělat pravou ruku? Správně řečeno, být mu děvkou pro všechno. Připadalo mu to
chvíli jako vtip, zvlášť, když mu tam ten kluk nakráčel v jakémsi
pokřiveném duchu nedbalé elegance. Přišel v pofiderní bílé košili a
černých džínech. Jistě, mohlo to dopadnout i hůř, ale rozhodně to nebylo
oslňující představení vlastní osoby. Měl za to, že oblek patří
k pracovnímu pohovoru docela běžně, ale evidentně tomu tak nebylo… nebo
Caleb opravdu neznal pravidla.
Cítil se šíleně, když tomuhle zvířátku
naznačil, co po něm bude chtít. Skoro by tipoval, že na něj zazírá vyplašeně a
pokusí se utéct s jekotem z jeho kanceláře a ten kluk místo toho
udělal, co po něm chtěl, jak nejlépe dovedl.
Zcela evidentně temnotou světa nepolíbený, ale tvárný, možná z něj
vnitřně nějak cítil, že ta spolupráce opravdu bude fungovat, pokud si ho
vychová. Proto mu nasadil ten sledovací náramek a rozhodl se, že to zkusí.
Jay se pobaveně zašklebil do ticha domu a upil
ze sklenice. Taková blbost. Ne, že by to zařízení v náramku nefungovalo,
ale jeho lidi před barákem byly o něco víc efektní než ten kus kovu na jeho
zápěstí. Šlo jen o psychologický prvek, který se nejspíš vydařil, podle toho
výrazu, co se mu krátce objevil ve tváři, když ten náramek zapínal.
Cal se rozhodl respektovat podmínky hry, a
proto si ho odpoledne pozval na první přednášku. To, co se mu ještě před pár
dny zdálo jako nevýhoda, se teď začalo vyjasňovat. Možná měl v rukách nezkušeného,
ale o to líp si ho mohl zavázat. Na rozdíl od Bretta toho ale nechtěl dosáhnout
silou. Síla zastrašování je křehká a vratká, ale když se postaví do role mírné
i nekompromisní autority, získá si jeho pevnou věrnost. Pohyboval se na
příliš tenkém ledě na to, aby v tom mohl dupat jako slon v porcelánu.
Ne, musel postupovat opatrně a každý krok promyslet. Pokud mohl předvídat, ten
kluk se brzy stane někým, kdo by byl schopný ho položit jedinou větou na
lopatky. Nesmí mu dát jedinou záminku proto, aby to udělal. Byla to vlastně
paradoxní situace a nevěděl, kdo z nich dvou má ve skutečnosti
v tom vztahu navrch.
Jistě, kdykoliv může Cala nechat zabít, kdyby
se naskytl stín podezření, že ten kluk s ním nejedná čestně, jenže to
nebyl on, kdo bude vědět o jeho záležitostech první poslední. A nemusel by ho
předhodit jen policajtům, stačilo by, aby se spojil s někým, komu už se
teď bratři Eskinové nezamlouvají. Jistě, Cal by to nepřežil, ale ve výsledku by
to byl on sám, kdo by měl zásadní existenční problém. Proto mu musí být
důvěrnou autoritou, kterou Cal nebude chtít podkopat, vlastně chtěl získat něco
na principu Stockholmského syndromu.
Ostatně, co jiného mu zbývalo? Dopředu věděl,
že někoho takového potřebuje a dopředu věděl, že tenhle jediný člověk se stane
pilířem celé mašinérie. Jestliže selže on, celý systém padne jako domeček
z karet a strhne sebou všechny a všechno. Z vězení sice znal lidi,
kteří tuhle tíhu sice vzali na sebe, ale to bylo ve výsledku taky úplně na
hovno. Věděl, že tahle práce chce padesát očí, sto uší a schopnost předvídat
nemožné. Ať už se to jeho egu nelíbilo jakkoliv, on sám takový nebyl a velice
brzy by právě na tomhle shořel, což už si stihl dokázat před pěti lety, když se
nechal chytit.
Pokládá hlavu na oltář, ale měl na výběr? Ne,
neměl. A ten kluk vypadal, že je to nejlepší, co mu mohl vítr zavát do
kanceláře. O tom svědčil i fakt, že mu před půlhodinou zavolal, že má vyřešeno
to, co dostal za úkol teprve před několika málo hodinami. Možná chtěl jen
udělat dojem, ale tušil, že dost lidí by to nechalo třeba na druhý den a
neobtěžovali by se to zvládnout tak rychle, Cal jo. A asi to ho předurčovalo,
že se stane Jayovým koněm na dráze. Jistě, ještě netušil, jak se
s tím popasoval, ale na tom zas tak v tuhle chvíli nezáleželo. To
štěně bylo plné milých překvapení, tak proč jich neodhalit víc? Ano, to všechno
byl jeden velký risk, ale kdo neriskuje, nic nezíská. Ustrašeným dítětem
v područí různých autorit už byl sám příliš dlouho a nehodlal tak zůstat
donekonečna.
Teď měl šanci postavit se a rozjet něco, co mu
vynese nemalé peníze i za cenu rizika. Nehodlal ji promarnit, nehodlal se zašít
někam k lopatě, aby kopal silnice, protože jinam by ho ani nevzali kvůli
té šmouze v trestním rejstříku. A jestli kvůli tomu má vychovat jedno
skoro dítě pro kriminál? Fajn, to hodlal vzít.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaše komentáře!