Autor: Fori
Žánr: myšlenky
Beta-read: žádná
Forma: er
Počet slov: 1865
Přístupnost: jakákoliv
Poznámka: Náhled do Sebastianovy maniakální duše poté, co si polil nohu kyselinou. Kartu dostane chlapec taky.
Už asi po padesáté v téhle hodině odtrhl
Sebastian pohled z bílého stropu svého bytu, aby se podíval na hodiny,
které visely na zdi kousek od postele. Připadalo mu, že se čas zastavil. Už
jako malý nesnášel, když byl nemocný a musel ležet, teď to nenáviděl tuplem.
Problém byl, že tentokrát neměl na vybranou - na svou levou hnátu se
nepostavil.
Před více než týdnem dělal svou práci jako
obvykle, tedy připravoval se odklidit jednu zdechlinu, jenže než se do toho
stihl vůbec prakticky pustit, z rukou mu vyletěla lahev s kyselinou a
roztřískla se o zem. Další vzpomínky z toho dne zůstávaly za zamlženým
závojem. Matně si pamatoval, že k němu šéf skočil a odtáhl ho do
rohu, kde byla v garáži zavedená voda. Mluvil na něj, ze surového
psychopata se proměnil jako mávnutím proutku v ošetřujícího zachránce.
Sebi měl dokonce pocit, že ho několikrát během zbytku toho dne pohladil po
vlasech, ale připadalo mu to tak neuvěřitelné a pošahané, že tuhle
myšlenku zazdil okamžitě, jakmile přišla.
Jenže ona přicházela často… tak často, že už jí
skoro začínal věřit, i když jeho zdravý rozum takovouhle možnost popíral.
Skutečně by byl jeho šéf, který se tolik vyžívá v nožích a jejich
zařezávání do lidské kůže, schopen takových doteků? Relevantně o tom musel
pochybovat, jenže Brett ho přece zachránil. Odtáhl ho, zavolal doktora a pak se
o něj staral skoro jako kvočna o kuře, dokud byl závislý na kapačkách, co do
něj tekly horem dolem celý předchozí týden. Ty mu zrovna taky nechyběly, stejně
jako ta kanyla v ruce. Teď už doktor přicházel jen na převazy a to Brett
usoudil, že už může bezpečně ležet i v jiné posteli, než v té jeho.
Nemohl říct, že by za to nebyl rád. Ležet
v posteli svého šéfa bylo divné samo o sobě, a když se k tomu připočítalo,
že mu taky vařil čaj, chystal jídlo, připravoval zábavu, aby nezešílel nebo se
neukousal nudou… vždyť ho nosil i na hajzl. To bylo celkem potupné, odvykl si o
podobné věci říkat. Kdysi to musel praktikovat v léčebně, ale tam to bylo
jiné. Tohle byl Brett – jeho velký šéf, který mu v jednom kuse držel nůž
pod krkem a někdy doslova.
Pamatoval si, když k němu jel poprvé do té
garáže. Nebyl si jistý, co se po něm bude chtít a ani vlastně nevěděl, jestli
se ještě někdy vrátí domů, to bydlel ještě u Lindeho. Vlastně to on mu zajistil
tuhle práci. Poznali se ve vězení a dá se říct, že se spřátelili, i když spolu
strávili za mřížemi jen chvilku. Linde byl jediný, za kým se mohl po propuštění
vypravit a on ho překvapivě nevyrazil. Místo toho ho u sebe chvíli nechal
v podnájmu a seznámil ho s Jayem Eskinem. Ten chlap se mu nelíbil a
nelíbí dodneška. Ne, že by to mohl někdy komukoliv přiznat, ale jeho bráchu
Bretta měl radši. Mladší z bratrů mu přišel vždycky do určité míry poněkud
falešný. Jako by byl v jistém směru stejný jako jeho bratr, stejně násilný
a agresivní, ale sám sobě to nepřipouštěl. Možná o tom ani nevěděl, ale on
to z něj cítil. A jako správný šílenec, co má na to papír, jiného
šílence bezpečně poznal kdykoliv, ať by na sobě měl jakkoliv drahý oblek a
tvářil se jakkoli mile a upřímně. Ve skutečnosti si byl dost jistý, že ten
člověk je ochotný zabíjet pro deset pencí s upřímným úsměvem na rtech.
Připadal mu vyšinutý. Brett byl jiný, jednal na rovinu, ať už to bylo jakkoli
nepříjemné a bolestivé.
Stal se pro něj autoritou, a to už něco
v jeho životě znamenalo. Předtím autority nikdy nerespektoval, ať už to
byli dozorci ve věznici, zřízenci a doktoři v léčebně, blbé ženské
z děcáku, co si říkaly tety nebo jeho pěstouni, které už si skoro
nepamatoval. Nechápal, proč by se měl někomu z nich podřizovat. Nikdo
z nich si respekt nezasluhoval, všechno to byly jen blbé figurky, kterým někdo
přiřkl autoritu, protože oni byli přece ti, které musí poslouchat. Nedělal to,
nikdo z nich si to nezasluhoval, všichni to byli tupci, co se nechali přechcat
prvním náznakem. Jenže u Bretta Eskina nic podobného nepřicházelo v úvahu.
Pravda, nebral ho hned, vlastně se docela
dlouho snažil jeho příkazy taky zazdívat nebo obcházet, hledat skulinku
v tom, co a jak šéf řekl, jenže ten se učil, jak jednotlivé příkazy přesně
definovat a on sám postupem času zjistil, že je lepší být hodným chlapcem
z dobrého důvodu. Kdyby se ho někdo zeptal, jestli má z Bretta
strach, popřel by to. Asi by to popřel i před ním, ale ve skutečnosti strach
měl. Zářezy na rameni mu možná měřily čas, ale docela dobře si uměl představit
situace, ve kterých by se ho nerozpakoval zabít na místě jako kohokoliv jiného.
A pokud neumře nějak blbě jako na zásah blesku nebo pád meteoritu, tak umře
jeho rukou. Znal svého vraha dopředu, komu se to poštěstí? Věřil, že jeho
předchůdci, se kterými Brett pracoval, si tohle nestihli uvědomit. Přijeli
uklidit a tušili, že se už nemusí vrátit, ale nevěděli, kdo je zabije a jestli
vůbec. On to věděl a do jisté míry mohl předvídat taky kdy. Bál se té chvíle,
ale zároveň ho to vzrušovalo.
Bylo to jako hra kočky s kanárkem a jeho
ta hra bavila víc než cokoli v jeho předchozím životě. Díky Brettovi
poznal sám sebe o něco víc, dostal směr a tu práci měl dost rád. Neuměl si
představit, že by měl někde dělat blbého číšníka a roznášet těm pozérským
sráčům jejich žrádlo čtyřicet let a pak jít do důchodu, sedět na lavičce a
krmit holuby. Nebo někde ve fabrice třídit součástky a dávat dohromady nějaké
posrané dílky jako cvičená opice. To by raději dřív umřel tou blbou smrtí, než
takový život až do konce. Ne, jeho šéf byl to nejlepší, co ho mohlo potkat. Do
jisté míry ho bral skoro jako otce, kterého nikdy neměl, a který mu nikdy ani
na kratičký okamžik nechyběl. Nezáleželo na tom, kdo byl jeho biologický
zploditel, beztak to byla nějaká zasraná troska podobná těm, které teď chytal, ochromoval
čtyři sta volty z taseru a pak je svázané přivláčel svému master do
garáže, kde je nechal umučit, zatímco čekal venku, pokud se mu nepoštěstilo to,
že se na to mohl dívat. Pak tělo sbalil, vydrhl garáž dočista, že by
z podlahy mohl jíst i kojenec, a nakonec všechny důkazy včetně těla
zlikvidoval v pár litrech kyseliny.
Věděl, že dopadne zhruba podobně jako oni, ale
on bude na rozdíl od nich vědět proč a navíc, jestli měl někdo právo vzít mu
život, tak to byl právě Brett Eskin. Dal mu jeho život, i když ne fyzicky,
takže měl největší právo mu ho vzít. Pravidla hry byla ostatně určená už
v momentě, kdy potvrdil Jayovi, že pro něj udělá „nějakou práci“. Linde mu
řekl, jak to chodí, a půl roku poté mu to taky názorně předvedl, když vyplaval
z Temže někde u severního Greenwich – zohavený s dírou v hlavě,
trochu nafouklý, bledý a lehce ožraný od ryb, nebo alespoň nějak tak si ho pak
představoval, když se mu to doneslo. Prostě šlápl vedle… jako spousty jiných.
On taky jednou šlápne a pak to bude konec, ale
alespoň si v posledním tažení nezaplave, to ho těšilo. Hození do vody se
mu zdálo zoufale neosobní, a tak skončit nechtěl, naštěstí to nebyl Brettův
styl. Navíc byla garáž od Temže nebo jakékoliv vodní nádrže docela daleko a
taky ne každá voda si nechává své mrtvé duše u sebe. Řeky tělo jednou někdy a
někde vydají, Brett chtěl, aby tělo zmizelo bez další stopy. K tomu byla
kyselina jako stvořená, naneštěstí si ale taky občas dělala, co chtěla, což
mohl sledovat právě teď.
Byl tou nohou přikovaný k posteli a ještě
dlouho bude, což ho na tom žralo nejvíc. Nemohl si stoupnout a pro nic si
dojít, dokonale odkázaný na pomoc druhých. Naštěstí za ním vždycky někdo přišel
a zařídil vše, co zrovna potřeboval. Nejčastěji Caleb, což bylo fajn, navzdory
tomu, jak byli od sebe diametrálně odlišní. Caleb nedokázal nic z toho, co
bylo mezi ním a šéfem, pochopit. Nechápal jejich vztah ani to, že tu práci Sebi
dělá se zvráceným potěšením. Asi by se neměl tak divit, asi nebylo úplně
normální, že ho pohled na scenérie z garáže fyzicky vzrušoval. Dokázal si
to připustit, ale to bylo tak jediné, co s tím mohl dělat. To, že se mu
postaví, když někomu ubližuje, zjistil už tenkrát v patnácti, když při
útěku napadl tu nafoukanou krávu z děcáku. Nemohl na tom nic změnit a bylo
jedno, jestli útok vedl on nebo někdo druhý. Ve výsledku na tom vůbec
nezáleželo, na kalhotách to bylo patrné tak či onak. Trochu to tlumily ty
prášky, které musel kvůli Brettově příkazu brát, ale nedokázaly to úplně
potlačit. A kvůli tomu se nesměl dívat vždycky, Brett mu z toho udělal
výsadu za dobré chování, když o něm tohle zjistil. Musel si přiznat, že odhalit
jeho patologický sadismus nebylo zrovna těžké, jenže Caleb o tom nevěděl a
neuměl pochopit, proč se chce dívat na něco podobného, nejspíš se mu už jen
z té představy, něco takového vidět, zvedal žaludek.
Tvářil se, jak kdyby jeho velký šéf Jay byl
svatý a nikdy se nemohlo jen tak zničehonic stát, že by ho náhodou zabil.
Zatímco on si byl vcelku jistý, že se ten kluk šeredně plete, ale to mu nechtěl
říkat. Možná to nebylo hezké, ale byl si jistý, že by si to stejně nepřiznal, a
i kdyby ano? Co by se změnilo? Vlastně nic, takhle žil ve sladké nevědomosti a
měl klid.
Pro jeho nevinnou duši to tak bylo asi
nejlepší. Bylo vtipné říct o někom z téhle branže, že má nevinnou duši,
ale on tak Caleba prostě vnímal. Neuměl si představit, že by tenhle kluk mohl
někdy někoho připravit o život, nebo aby se na něco podobného díval. Měl zcela
rád svou práci kancelářské krysy a do podobných událostí, co se děly
v garáži, občas i na příkaz jeho velkého hrdinného šéfa, se vůbec nemíchal.
Brett ho zcela upřímně děsil a rád se od něj držel v uctivé vzdálenosti,
nicméně pár nocí v jeho ložnici beztak zvládl, když se musel starat o
jednoho lazara, co si zlil nohu kyselinou.
Caleb ho neuměl pochopit, na to asi neměl ty
správné buňky, ale i tak ho měl do jisté míry rád. Nosil mu zábavu a dobře si
s ním dokázal pokecat o nevinných tématech, které se netýkaly jeho práce.
Ostatně o práci spolu nikdy moc nemluvili, neměli o čem. Zato rozebírat šéfy
bylo dobrou společnou zábavou.
Sebastiana z přemýšlení vytrhl zvuk
cvakajícího zámku na dveřích. Pohlédl ke zdi, kde by se měla objevit jeho
společnost pro dnešní večer, že by Caleb? Kroky by tomu odpovídaly. Přimhouřil
oči a zakryl čistou čtvrtkou malůvku, kterou dokončil asi před půl hodinou,
a která teď stejně jako všechny ostatní papíry ležela vedle něj na posteli.
Nikdo nemusel vidět, co se mu honí hlavou, zatímco tu leží, to nebylo určené
pro ničí oči, kromě těch jeho. Stejně jako většina kreseb spadala i tahle
do jeho ukrývaného soukromí, jež bylo temnější než zamračená noc za novu. Pak
vrátil pohled k rohu a musel se pobaveně usmát, když se v jeho zorném
poli objevila tvář Caleba. Takže bude nový hlavolam.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaše komentáře!