Autor: Fori
Žánr: docela auvajs
Beta-read: žádná
Forma: er
Počet slov: 2415
Přístupnost: +15
Poznámka: Ollie je napůl indián v New Yorku a ... no... vydělává si ne úplně dobře. Časem dostane svou kartu taky.
Stál na svém klasickém místě, na rohu 130. ulice
a vyhlížel toho, kdo mu zaplatí dnešní večeři. Kšefty v poslední době dost vázly
a Ollie byl rád, že má dost práce na baráku, která mu zaplatí jeho minimální
náklady. Navíc to, co tam dostal, už mu zůstávalo. A že to nebyly úplně malé
peníze. V luxusu zrovna nežil, ale nemusel kouřit slámu a neteklo mu do
bot.
Chtěl si zrovna zapálit, když se mu do zorného
pole dostal asi čtyřicetiletý hispánec. Schoval cigaretu, nasadil profesionální
úsměv a zaostřil na něj. Vypadalo to, že se povedlo, chlap k němu zamířil. Vypadal
obyčejně, ale docela pěkný, to nebylo u zákazníků úplně zvykem. Často to byli
břicháči po čtyřicítce, někdy i starší. Někdo zas vypadal dobře, ale smrděl.
Nejhorší byla kombinace ošklivý, starý a ještě smradlavý, naštěstí si mohl
trochu vybírat a nemusel chodit s úplně každým zoufalcem. Vyskakovat si ale
stejně nemohl, a tak někdy bral i chlápky, o které by si nikdo neopřel ani
kolo, kdyby to bylo zdarma.
Hispánec přešel silnici k zaparkovanému stříbrnému
autu značky Pontiac a nasedl, škoda. Ollie ho přestal sledovat a zklamaně se
posadil na obrubník, bude si muset počkat na někoho jiného. A přitom už to
vypadalo, že se ten chlápek chytil! Stříbrný Pontiac vyjel ze svého místa a
zastavil na jeho úrovni, řidič stáhl okénko a sjel prostituta pohledem.
„Kolik?“ zeptal se bez zbytečných vytáček, docela si ho prohlížel, ale zároveň
se snažil vypadat jaksi nezúčastněně a bez velkého zájmu. Jako kdyby ho ten
kluk vlastně nezajímal a ptal se ho jen na to, kolik je hodin nebo jestli svítí
slunce.
Ollie k němu zvedl pohled a zářivě se usmál. „Dvacet
pět za hodinu,“ byl dražší než jiní, jen co je pravda. Využíval k tomu svůj
dobrý a trochu atypický vzhled, v jeho obličejových rysech byly indiánské
kořeny nepřehlédnutelné. Pravda, že občas musel sejít s cenou dolů, ale níž jak
pod 10 nechodil. Uměl se ocenit, což se líbilo i Velkému Černochovi, jak říkal
Isaacovi. Nebyl si jistý, jestli by ho nezabil, kdyby tu přezdívku slyšel, ale
tušil, že on o ní stejně ví.
"Patnáct nebo nic," oznámil mu
hispánec nekompromisně, nedal žádnou šanci na smlouvání. Odpovědí mu bylo jen
to, že se mladík zvedl z obrubníku a přešel k autu, do kterého nastoupil na
místo spolujezdce. Patnáct dolarů bylo lepší než nic a auto i jeho řidič vypadali
dost solidně na to, aby čekal na něco lepšího.
Auto se rozjelo hned, co zavřel dveře. Nevěděl,
kam se jede, ale bylo mu to jedno, nebyl zvyklý mít blbý dotazy, jen sledoval
značky a silnici. Chtěl vědět, kde se pohybují. Kdyby třeba jeli mimo město,
ozval by se. Moc toho nenamluvili, hispánec se ho zeptal jen na jméno a věk, i
když trochu lhostejně a sám o sobě řekl jen to, že je Carlos, což mohla,
ale také nemusela být pravda. To se stávalo docela často, že o sobě zákazník
nic neřekl… někteří se ale rozkecali natolik, že Ollie skoro zapomínal, proč
s nimi šel.
Ani ne po dvaceti minutách věčného stání na
semaforech dorazili k obytnému domu, byl to začátek Bronxu… nebo konec
Manhattanu, jak se to vezme. Oba vystoupili z auta a muž zamířil ke dveřím domu,
které následně otevřel a přidržel Olliemu. Přesunuli se do vcelku čistého bytu.
Dům ani jeho chodba nevypadaly nic moc, nedalo se ani říct, že by voněly, ale
byt byl upravený, to bylo potěšující. Sice to vypadalo na chlapskou domácnost,
ale o nic strašného zas nešlo. Akorát pár lahví na stole v obývacím pokoji
a na kuchyňské lince špinavé nádobí. Ollie se trochu zvědavě po bytě
porozhlédl, když vešel dál, ale pak se přesunul ke svému hostiteli, Carlosovi.
Věnoval mu další ze svých úsměvů a přistoupil blíž k němu. Zákazník ho
chvíli pozoroval a nechal se od své společnosti osahávat a líbat, sám na to ale
vůbec nereagoval, nakonec se odtáhl.
„Běž se osprchovat, první dveře v chodbě, pak
se vrať,“ pořád si udržoval ten rozkazovačný tón, ale nebyl nijak nepříjemný.
Možná trochu suchar, ale to bylo spoustu Ollieho zákazníků. Ten mu odpověděl
jen úsměvem a vrátil se do úzké chodbičky, kde vstoupil do přikázaných dveří a
ocitl se v menší, ale útulně zařízené koupelně. Sprchu u klientů měl
docela v oblibě, dávala mu čas zdržovat a protahovat dobu, kdy byl
v bytě. Na druhou stranu se v ní ale nerozpouštěl hodinu, to zas ne,
takovou drzost neměl.
Nějakých deset či patnáct minut se zdržel, ven
vylezl s oblečením v náruči a na sobě měl přes bedra jen nějaký
ručník, který našel v koupelně, víc ostatně nepotřeboval. Proč by se měl
oblíkat, když se za chvíli zas bude svlíkat, že. Oblečení donesl v ruce a
položil ho na gauč, hispánec seděl v křesle a sledoval ho
s cigaretou v ruce. Na skleněném stolku stála sklenice s vodou a
talíř s oplatkami, takže pozorný klient? To mu k němu moc nesedělo,
ale proč ne, zřejmě se v tom chlapovi spletl a nebyl tak lhostejný, jak
kdyby si děvku bral jako dárek pro svoji ženu. „Nabídni si,“ vyzval ho muž tiše
a pozoroval ho, teď už docela zaujatě, když měl kluk kolem sebe jen ten
jeho ručník.
Ollie poslechl, pozvedl sice trochu nejistě obočí,
ale posadil se vedle hromádky prádla a napil se. Za vodu byl docela vděčný,
ačkoliv chutnala trochu divně. Na druhou stranu voda ve sprše byla cítit po
chloru, takže tohle byla nejspíš nějaká laciná balená voda, ty většinou
chutnají divně. Chlap s ním nemluvil, proto vzal z talířku kus
sušenky, vložil jí mezi rty a přesunul se ke křeslu, kde seděl Carlos. Cestou
shodil ručník, který mu zakrýval klín.
Posadil se na opěrku vedle něj, hodil ruku
kolem jeho ramen a sušenku mu okatě nabídl, jak romantické. Moc si na to
nepotrpěl, ostatně neměl kdy tyhle kousky provádět, protože občerstvení mu
nenabízeli ani jeho stálí klienti. Hm, možná by si to mohl zavést do své ceny –
25 dolarů plus občerstvení. Otázka je, jak by se na to tvářila klientela.
Muž sedící kousek pod ním nabídku přijal a s polibkem mu ukradl
nabízený kousek, pro další ho ale nepustil. Hodil kolem něj ruku
s cigaretou tak, aby ho nepopálil a do polibku se okamžitě vrátil,
prohloubil ho a zjevně si přítomnost tak mladé společnosti užíval. Volnou rukou
mu přejel několikrát po těle, měl příjemný dotek a dobře vonící vodu po holení,
nebo co to vlastně bylo za vůni. Ollie z ní měl trochu zamlžené myšlenky,
ale polibek si užíval, ostatně se z Carlose vyklubala příjemná společnost.
„Počkej na mě v ložnici,“ další tichý
příkaz, který ochotně vykonal. Vstal a zamířil k otevřeným dveřím, které
vedly do místnosti s velkým letištěm. Cestou ke dveřím se mu zamlžil
pohled.
#
Tma, chladno a podivný kovový pach. Ollie ležel
na něčem tvrdém a studeném, bolel ho celý člověk. Kde byl? Co se stalo? Pomalu
otevřel oči a zamrkal. Ležel na štěrku a vedle něj něco fakt nevábně smrdělo.
Zvedl hlavu a rozhlédl se, jako krtek, který právě vystrčil hlavu z díry
na světlo – slepý. Jenže na rozdíl od něj zíral pořád do tmy. Připadal si jako
po ráně palicí, strašlivě ho bolela hlava. Pokusil se alespoň posadit, ale moc
dobře to nešlo. Chtěl zjistit, kde je a co se vlastně stalo.
„Kurva,“ zařval do ticha, když se pokusil pohnout
levačkou. Do očí mu vhrkly slzy, nejspíš měl zlomené zápěstí. Ozvěna mu jeho
nadávku vrátila zpět, takže byl v uzavřeném prostoru. Vydrápal se do sedu
bez pomoci rukou, bolavé zápěstí levé ruky svíral v pravačce, jež alespoň
na pocit působila, že je v pohodě. Zahýbal ztěžka nohama, aby se ujistil,
že se dokáže zvednout. Jeho oči si pomalu zvykaly na tmu – nebyla úplná,
odněkud sem přicházelo světlo. Zíral do ní a nohama zavadil o cosi kovového
vedle sebe – dlouhé a nízké, pod sebou kamínky a beton. Byl v kolejišti.
„Kurva,“ vydechl ztěžka znovu, tentokrát
tišeji. Nejspíš nějaká zavřená zastávka metra, ale těch bylo po městě hned
několik. Těžko poznat, která je tahle. Všechny byly daleko od továrny, kde přebýval.
Navíc se cítil, že se mu hlava brzy rozdělí na další tři, ruka ho bolela jak
čert, stejně tak žebra a břicho. V puse měl nechutnou pachuť čehosi, co
ani nechtěl zkoumat a zadní partie na tom taky nebyly bůhví jak slavně. Musel
vstát a dostat se pryč, ať už byl kdekoliv. Vydrápat se na nohy dalo dost
práce, každý pohyb ho bolel, a jakmile se zvedl víc, celá podlaha se s ním
rozhoupala, což mělo za následek další pád. Nemohl se ubránit tomu, aby na
obranu před štěrkem nestrkal zraněnou ruku. Rukou a celým tělem mu projela
taková bolest, že začal regulérně brečet. Umře tady, v tomhle stavu se bez
pomoci nemůže vyhrabat ven, to není v jeho silách.
Byl pod úrovní podlahy, což potvrzovalo jeho
domněnku, že jde o kolejiště metra. Vydrápat se nahoru na tu žlutou čáru, která
kdysi dávno upozorňovala pasažéry, že už jsou moc blízko kolejišti, mu dalo
dost práce, možná půl hodiny? Hodinu? Neuměl to odhadnout, trvalo to dlouho,
ale nakonec se mu to povedlo. Byl kousek od výlezu nahoru. Ten bastard se
s ním nejspíš nechtěl táhnout moc daleko, tak ho hodil do kolejí kousek od
vstupu a šel si po svých, ale to mohl Ollie jen hádat, hlava ho bolela a on si nedokázal
na nic vzpomenout. Matně si vybavoval tvář toho chlapa, asi by ho nepoznal,
kdyby ho viděl podruhé.
Byl zřízený jako nikdy. Občas se našel někdo,
kdo mu dal pár facek nebo ho při tom přiškrtil, ale nikdy nikdo se ho nepokusil
zabít potom, co ho znásilnil. Nemělo ani smysl se šacovat, jestli mu za to něco
dal, Ollie věděl, že ne. Kdyby ano, asi by ho tu nepohodil jako použitý
spotřebič do kolejiště, kde to páchlo chcankama.
Ke schodům vzhůru se doslova doplazil na boku
se zlomenou rukou přikrčenou úzkostlivě k tělu, další pád by
nezvládl, omdlel by. Už teď se držel při vědomí opravdu jen silou vůle. Zlomená
ruka a zřejmě rozbitá hlava ale úspěšně tupila jakoukoliv další bolest, ať už
žeber nebo čehokoliv jiného. U schodiště se chytil zábradlí a podařilo se mu
tak po chvíli vytáhnout na nohy. Úzkostlivě se držel madla a přesto, že se mu
celé schodiště motalo, vlnilo a různě kroutilo, začal stoupat nahoru za světlem
pouličních lamp. Za půlkou začal věřit, že to zvládne, i když šel tempem
přejetého šneka, po každých dvou schodech musel klesnout a odpočívat. Někde ve
třech čtvrtinách svého stoupání během odpočinku v pokleku pod zábradlím
omdlel. Jen se štěstím se nezřítil dolů, pád ze schodů už by nejspíš nepřežil.
Místo toho se probral, neuměl odhadnout po jak
dlouhé době, na tom samém místě, v jakém ho vědomí opustilo. Hlava i ruka
bolely snad ještě víc než předtím, ale s vypětím sil se vyplazil nahoru na
ulici. Kus od něj jezdila auta, ale nešlo o hlavní tah. Tahle informace mu ale
stejně nic nepřinesla, pořád netušil, kde je, ale věděl, že vědomí nenabyl na
moc dlouho, brzy o něj zas přijde.
Ten hajzl ho zfetoval… dal mu přece napít té
hnusné vody, určitě v ní něco bylo. Takže žádný slušný suchar, pěkná svině.
Pokusil se znovu vstát, ale po pár krocích stejně musel zpátky na zem do sedu.
Chvíli se rozdýchával a znovu vstal, aby šel dál. Pak ztratil vědomí.
#
Ve stejnou dobu…
Isaac
chodil nervózně po hale jako lev v kleci. Každého se ptal, jestli neviděl
Ollieho, jenže od rána nikdo o Oliverovi neměl ponětí. Jak by také mohli,
když on dělal pořád sám, stranou od ostatních? Možná proto, že byl cenné zboží
Isaaca, možná proto, že se cítil být něčím víc, než jen obyčejnou šlapkou.
Ollie zkrátka nebýval tam, kde ostatní kluci z továrny a ti neměli potřebu
po něm pátrat.
„Třeba to
zabalil a práskl do bot,“ zkusil to Jess, když Isaac procházel asi popáté kolem
něj. Vražedný pohled černocha byla dostačující odpověď na jeho nápad.
„Ne,
Ollie by neodešel,“ smetl tuhle myšlenku dřív, než o ní vůbec mohl začít
přemýšlet.
Přes svou
vražednost v konverzaci byl vlastně spíš poněkud zoufalý. Měli natáčet a
byli tak dohodnutí už několik dní, tak proč ten zatracený kluk nepřišel? Nebyl
jeden z těch, na které by nebylo spolehnutí, vlastně mu docela dost věřil
a ani si nemyslel, že by se Ollie rozhodl žít normálně. Něco by předtím jistě
naznačil, nezmizel by jen tak. Zkrátka tušil, že se něco muselo stát, že sám by
si tyhle manýry nedovolil, ale co se stalo? Kde je? Žije vůbec? To nevěděl.
Bronx mu
sice patřil, ale jen v rámci jeho kšeftů. Co dělali maniaci kupující si
prostituty, o tom přehled neměl. Kdyby alespoň tušil, kde hledat… takhle mohl
jen spoléhat na své lidi, kteří přislíbili, že se po jeho polovičním
Vinnetouovi podívají. V tuhle chvíli mohl jen čekat, a proto procházel
továrnou, která mu patřila stejně jako ti kluci, kteří v ní přespávali. Co
když je Ollie mimo Bronx? Ne, nemůže zburcovat celé newyorské podsvětí kvůli
pornohvězdě a děvce v jedné osobě, to prostě nešlo.
…
Trvalo to
dvě hodiny, než se jeho mobil v kapse kalhot rozezvonil. Ollieho našli
zřízeného na severu Manhattanu, jen malý kousek od roky zavřené stanice metra.
Našli ho v bezvědomí a surově zbitého. Trvalo jim, než ho v tak
zbědovaném stavu dokázali naložit do auta a odvézt na barák k němu.
Nechal
je, aby ho dovlekli na postel, kde ho položili a odešli… jako kdyby mu přinesli
nákup. Prohlédl ho zběžným laickým okem a pochopil, že není zbytí. Musel
zavolat svému známému, který mimo jiné dělal doktora u Saint Barnabas. Věděl,
že tohle sám nevyřeší.
Kdyby šlo
jen o fialová žebra a zmlácenost, asi by to riskl, jenže krvácející hlava,
pochroumaná oteklá ruka a podlitiny na hrudníku nebyly něco, co by mohl přejít
s doufáním, že se z toho do pár dní vylíže sám. A Ollie mnohokrát dokázal,
že je dobrá investice. Bylo na čase do něj znovu narvat nějaké dolary a dát ho
do kupy ve vlastní režii. Na tyhle stavy si už vydělal několikrát a bude
vydělávat dál, nemůže ho nechat umřít. Navíc, měl toho kluka svým způsobem
docela rád. Kdyby jen tušil, kdo za tohle může…
##
Zase tma a zase ležel, ale tentokrát ne na
tvrdém, naopak. Dokonce to kolem něj ani nepáchlo a kousek od sebe slyšel
hlasy. Pootevřel ztěžka oči a zamrkal, aby je donutil trochu zaostřit. Byl na
baráku v posteli a kousek od něj stál Isaac s ještě nějakým chlapem,
kterého nepoznával. Jak se sem dostal? Byl přece ve městě… co se vlastně stalo?
Než o tom vůbec stačil začít přemýšlet, usnul.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaše komentáře!