1. Chapter - ÚVOD

Autor: Fori
Žánr: Vlastně ani nevím
Beta-read: Freddy
Forma: Er
Počet slov: 3783
Přístupnost: +15, ač není nic detailně popisováno ^^
Poznámka: Bez poznámek... prostě nový Sheratan

Jedna neurčitá hodina neurčitého dne. Andy Rask věděl jen to, že je něco po poledni. Usoudil tak podle kolemjdoucích osob, které se už nějakou dobu stahovali do různých fastfoodů a restaurací, těch bylo v tomhle městě nepočitatelně. Čas a datum pro něj byli jen nepodstatná informace, na které prostě nezáleželo. Ne, v jeho nynějším světě skutečně hrál čas jen bezvýznamného společníka. Tedy alespoň většinou. Byly totiž chvíle, kdy čas byl to nejpodstatnější, oč šlo. Čas na pravidelnou dávku heroinu. Jeho tělo si o ní pravidelně říkalo, a čím déle dávka nepřicházela, tím víc trpěl.

Nyní postával u rohového domu na jedné z hlavní ulic v Queensu a sledoval lidi, kteří procházeli kolem něj. Opíral hlavu o chladnou omítku a malinko mžoural svýma tmavěhnědýma očima, kde se nacházely zorničky o velikosti zhruba špendlíkové hlavičky. Na sobě jen špinavou tlustou mikinu, odrbané džíny a špinavé černobílé tenisky. Teď bylo tělo v klidu, dostalo to, co chtělo a zavládla v něm příjemná otupělost, kterou měl tolik rád. Mnohem víc měl ale rád ten pocit štěstí, který ho zaplavoval z neurčitého důvodu. Skoro od první chvíle, co poprvé zkusil nabrat do nosu bílý prášek. Cítil se po něm zkrátka skvěle. Tak proč by nebral dál a dál a dál?

Možná proto, aby nebyl tady. Jenže v těchhle chvílích, kdy jeho tělem neprojížděly křeče ani nesnesitelná bolest, o tom nepřemýšlel, nic ho k tomu nenutilo. Jeho jedinou starostí byly peníze, a to v každém stavu. V tomhle o něco víc, jenže pro tuhle chvíli měl vyděláno. Dobře věděl, že nemůže shánět peníze krátce před absťákem nebo přímo s ním, a tak si svůj harmonogram na den podle toho uzpůsobil, byť to znamenalo to, že jeho pocity otupělosti byly atakovány zákazníky.

Jenže teď měl čtyři dávky v kapse kalhot, nějaké peníze mu ještě zbyly a on se cítil unavený. Nechtěl být teď na ulici, chtěl se někam zašít, proto se odlepil od stěny domu a zamířil do jedné z kaváren, která sídlila přes ulici. Už dlouho nepřemýšlel moc dopředu. Nešlo to. Ostatně v prostředí, ve kterém se pohyboval, vůbec netušil, zda bude nějaké zítra. Zda se vůbec ráno znovu probudí nebo zda ho někdo během dne nesejme. Na myšlenky, co bude zítra či za týden nebyl zkrátka žádný prostor. Tahle dávka, kterou si vzal, mu ještě pár hodin vydrží a udrží ho bez příznaků, pak si šlehne další a znovu začne svoji situaci řešit. Nic jiného mu nezbude, jeden večerní zákazník bude zkrátka nutný, i kdyby nechtěl. Do rána by jistojistě bez dávky zdechnul.

Strčil ruce do kapes a zaplašil myšlenky na večerní výdělek. Vešel do kavárny a posadil se k jednomu volnému stolku, kolem kterého nikdo nebyl. Obsluha i hosté si ho poněkud nepříjemně prohlédli. Věděl, že ho nevidí rádi, že ho nenávidí, mají na něj vztek, ač jim nic neprovedl. Bylo mu to fuk, byla to jen další nepodstatná věc z dalších tisíců nepodstatných kravin. Číšník v černém triku k němu dorazil možná po pěti minutách, kdy se tam tiše bavil u pultu se svoji kolegyní. Možná se dohadovali, kdo se o něj postará, nakonec to vyšlo na toho mladíka. Nebylo mu víc než pětadvacet. Andy se sám pro sebe pousmál. Nemířil to na číšníka, proto mu nijak nevadilo, že on jeho úsměv neopětoval, naopak se zatvářil docela rozpačitě. V jeho životě nebylo moc důvodů, proč se usmívat - natož smát - ale droga si to uměla zařídit. Permanentně se vznášel na obláčku vlastní štěstěny… tedy, ne tak permanentně, jak by si přál. Práce dokázala přehlušit pocity otupělosti, štěstí i blaženého klidu.

„Přejete si, pane?“ optal se číšník. V jeho hlase zaznívalo cosi pichlavého, byť jednal zdvořile. Mohl ho klidně vyrazit. Naprosto přesně viděl, že to je jen ubohý feťák z ulice. Jeho propadlé tváře, vyhublost, špína a především ty jeho zorničky.

„Kafe,“ oznámil mu ležérně a přeletěl pohledem po kavárně. Bylo tu málo hostů, přesto se všechny pohledy přesouvaly k němu. Některé se u něj uhnízdily, jiné jen těkaly a kontrolovaly.

„A peníze na zaplacení máte?“ pochybovačná otázka, která páchla pohrdáním a odporem. Andy to cítil, ale nereagoval na to. Proč taky? Kdyby si z těch pohledů měl něco brát, už dávno by skočil z mostu. Ne počkat, feťáci z mostu neskáčou, ty si píchají zlatou do žíly. Sám by moc nepotřeboval. Nebral nějak příliš velké dávky, navíc si nepíchal. Stačilo by tak málo, aby vše skončilo.

„Pokud nemáte peníze, tak běžte jinam, nejsme charita,“ další číšníkova slova ho vytrhla z myšlenek, do kterých se na pár chvil pohroužil. Hoch od obsluhy to ale evidentně pochopil jinak.

„Mám peníze,“ opáčil okamžitě a vytáhl z kapsy kalhot dvě zmuchlané a pomačkané dolarovky. Dostal je od toho druhýho chlapa, kterého dneska získal. Hodil je po něm jako po psovi poté, co si zapnul přezku pásku. Neřekl mu jediné slovo. Nic, prostě mu ty peníze hodil do tváře a odešel, aniž by mu věnoval jakýkoliv další pohled. Věc považoval za vyřešenou. Ostatně, ona vyřešená byla.

Tentokrát se vytrhl z myšlenek sám a pohled věnoval tomu, který stále čekal u jeho stolku s už poněkud netrpělivým výrazem. Podal mu ty bankovky a odmávl ho rukou. Nechtěl vrátit, byl rád, že ho tam nechali a nevyhodili ho. To se zas tak často nestávalo, vyhazovali ho naopak z podniků dost často, proto do nich taky nechodil. Většinou ho nechávaly být jen fastfoody a pizzerie bez ochranky. A i tam měli občas nějaké výhrady. Nedivil se jim, vlastně je docela dobře chápal.

Číšník v průběhu jeho hloubání odešel a nyní mu donesl hrnek s kouřícím nápojem. Položil ho před něj a beze slova odešel. Neměl důvod, proč se zdržovat. Pouze ho z povzdálí pultu nepřestal sledovat. Co kdyby ten feťák něco provedl? Kdyby chtěl okrádat zákazníky nebo třeba celou tuhle kavárnu, hm? Jenže Andy se choval způsobně, opřel si lokty o desku stolu, nalil si do hrnku mlíko a vsypal jeden pytlík s cukrem. Trochu se napil, dal si ale pozor, aby se nespálil. Okolní pohledy nevnímal. Nevnímal v tuhle chvíli skoro nic, pomalu ocenil teplo, které v kavárně panovalo. Sundal ze sebe mikinu, pod kterou měl jen tenoučké bílé, nebo spíš původně bílé a teď už šedé, tričko.

V kavárně vydržel sedět možná tři hodiny, než se začaly tiše přikrádat abstinenční příznaky. Tělo se začalo dožadovat dalšího bílého prášku, který by s sebou přinesl tu úžasnou úlevu. Občas přemýšlel, zda to třeba není lepší než orgasmus. Popravdě, snadno to tak mohlo být. Heroin bral víceméně dobrovolně, kdežto vydělávat si na něj musel. Nenáviděl chvíle, kdy mu zákazník “dal dárek“. Nestávalo se to moc často, samozřejmě, on tady byl jen ta děvka z ulice, ale i tak se tací našli. Chtěli, aby z toho něco měl, jenže on je za to nenáviděl. Nechtěl to, nechtěl, aby si to díky těm hnusákům užíval. Příčilo se mu to. Bylo to něco jako úplné pokoření a pošlapání toho zbytečku důstojnosti, který v jeho těle stále byl a zoufale se tam snažil udržet, což v jeho situaci fakt nebylo vůbec lehké. Jistě, bylo to uvolňující, příjemné, skvělé. Jenže on stále byl tam, kde byl a nedělal to s někým, koho by miloval nebo k němu něco cítil. Chtěl jen peníze, nic víc a nic míň. Užít si tohle chtěl jindy, jinak a jinde. Klidně jen se svojí pravačkou, jen zkrátka zoufale nechtěl, aby se o to postarali oni. Snad jednou jedinkrát se mu ten zákazník líbil natolik, že by snad z toho žádné další sebenenávistné pocity neměl. Ovšem ten zákazník se neřadil do kategorie těch, kteří by mu něco dopřáli. Smůla.

Další myšlenky nebyly na místě. Odebral se na záchodky kavárny, kde si kleknul k míse a zavřel za sebou dveře kabinky. Nadšeně vytáhl pytlíček s heroinem a dávku si rozdělal. Těšil se na ní jako dítě na lízátko. Chtěl jí, moc jí potřeboval, byť to byla ona, kdo za všechno mohl. Miloval ji a zároveň hluboce nenáviděl. Ona byla příčinou všech potíží, ta laciná kurva… vlastně ne zase tak moc laciná. Rozdělil to dvou lajn za pomoci svojí propadlé jízdenky na metro a sjel je postupně stočenou dolarovou bankovkou, kterou nosil v kapse přímo pro tyhle účely. Nerad spoléhal na to, že bude mít vždy při potřebě dávky nějaké papírové peníze. Tak si ji k tomuhle vyhranil. Už taky podle toho vypadala, měl jí ale docela rád. Dělala prostředníka k tomu blaženému pocitu, nemohl ji nemít rád.

Počkal na záchodě na zemi, dokud nedostal kopačkou od heroinu. Sám pro sebe se nepřítomně zaculil a ještě chvíli seděl bez hnutí. Čuměl na tu docela čistou zeď před sebou a hlavu měl po dlouhých hodinách konečně na moment prázdnou. Na myšlenky nebyla teď pravá chvíle. Všechno zazdila nová a krásná euforie, zkrátka by si nic lepšího v tu chvíli nemohl přát a nehodlal si ty pocity zkazit myšlenkou na to, co bude muset dělat, co dělá a jak žije. To teď bylo vedlejší, nemělo to váhu ani hodnotu. Záleželo jen na tom, aby si uchoval tenhle nádherný pocit a jeho věrná bílá kamarádka mu to zajišťovala docela spolehlivě. Kdyby ji nemusel tak pracně shánět, žil by si naprosto šťastně až do smrti. Jenže tohle nebyla pohádka na dobrou noc, kterou mu vyprávěla máma, když byl malej. Ne, tohle byl život. Špinavej, hnusnej, zlej a nenávistnej. Nemohl si žít šťastně až do smrti, nikdo si tak nežije, možná až na ty zazobance, co si žijí v mrakodrapech, chodí po ulici v luxusních oblecích a jezdí taxíky na schůzky s partnery a partnerkami. Oni měli bezchybný život, pro ně smůla a bolest nebyly, neexistovaly. Tahle slova patřila do ghett, ne na prvotřídní večírky v mrakodrapech a drahých restauracích.

Vydal se ven ze záchodků a v kavárně už se nezdržoval. Bylo na čase se vrátit na špinavou chladnou ulici. Tam patřil, tohle pro něj bylo zpestření, na které v aktuální chvíli měl. Tři dolary a heroin v kapse, to bylo vše. Stačilo to, nic víc nepotřeboval. Došel si pro mikinu a vypadl z kavárny. Zamířil tam, kde měl šanci sehnat zákazníka. Ulice, kam patřil. Dost prostitutů, prostitutek a dost dalších lidí - potencionální zákazníci i obyčejní kolemjdoucí. Někteří pátrali lačným pohledem po těch, kteří postávali u zdí okolních domů, jiní se je snažili naopak nevidět. Chtěli by je z tváře města vymazat, ale to nešlo. Bylo jich moc a Andy patřil k nim. Necítil k nim nějakou spřízněnost a oni ji necítili k němu. Nebylo proč. Byli na stejné úrovni, nepohrdali sebou, ale byli pro sebe i konkurencí, a to vedlo k občasným konfliktům. Na té ulici to byla pomalu uzavřená společnost. Squat, který byl docela nedaleko odtud, byl, alespoň pro většinu, jejich společným domovem. To jediné je většinou pojilo, byť se znali jen povrchně. On s nimi žil už skoro půl roku a přesto by nejspíš jejich tváře nepoznal, kdyby je potkal jinde. Byli pro něj neznámými lidmi, které by těšilo, kdyby zmizel z téhle ulice, čtvrti a třeba i celého města. Nebylo v tom nic osobního, byl to prostě byznys. Špinavej byznys s vlastním tělem a vyhrávali ti lepší. Ale našli se i tací, se kterými se přátelil, tedy pokud to tak šlo vůbec nazvat.

„Hej Andy, kdes byl?“ zahlaholil k němu chlapec, který byl jen o pár let starší než on sám. Seděl na zemi v hnědobílé bundě, džínách, botaskách a opíral se o zeď. Jeden z těch vůbec nejlepších modelů, které se daly na téhle ulici splašit. Vedle něj seděl druhý kluk a měl kolem jeho ramen přehozenou ruku.

Bee a jeho miláček Spotty. Nebyli to feťáci, ale prodávali se tady jako všichni ostatní a stejně jako oni, žili v tom squatu také. Dokázali se o sebe starat i za těchto bojových podmínek, takže si je rádi zákazníci vybírali. Jejich nevýhodou bylo jedině to, že vždy šli spolu. Neexistovalo, aby jeden z nich šel pracovat sám. Byli skoro jako siamská dvojčata. Kdyby je někdo svázal metrovým provázkem k sobě, nikdy by ho nepřetrhli. Kde byl jeden, musel zákonitě být někde poblíž i ten druhej. Vždy to tak bylo. Taky jim všichni říkali “dvojčata“.

„Na kafi,“ Andy odpověděl ihned a nenuceně. Posadil se možná metr od nich a opřel hlavu o cihlovou zeď. Nikdo kolem v tuhle chvíli neprocházel, a tak se nebylo komu vystavovat.

Bee už se na nic nezeptal, jen ho chvíli sledoval poněkud starostlivým pohledem. Měl ho docela rád, Andy byl fajn kluk, navíc plnil ve squatu roli otloukánka. Bylo mu ho vlastně trochu líto, ale nikdy to nedal najevo. Věděl, že by vyletěl jako čertík z krabičky, kdyby ho začal nějak litovat. Ne, nestál o soucit ani cokoliv podobného. Jenže o to nestál nikdo na ulici, ani on sám, ale na rozdíl od něj, měl někoho při sobě, měl Spottyho.

Andymu kšefty teď odpoledne moc nešly. Spotty s Beem se vzdálili s nějakým maníkem ve středních letech, a tak osiřel. Sledoval lidi, kteří procházeli ulicí. Na některé se i snažil udělat dojem, ale nikdo z nich neprojevil takový zájem, aby přišel blíž nebo ho vyzval k následování. Štvalo ho to čekání, ale zároveň mu nevadilo na té ulici být. Beztak by teď neměl kam jít, kdyby nebyl tady. Jasně, mohl jít do squatu, měl tam svoje vyležené místo na proválené hnijící matraci, ale co tam? Čumět do stropu a doufat, že nepřijde samozvané kápo squatu?

Dave. Asi čtyřicetiletej chlap s vyholenou hlavou. Od první chvíle, co Andy přišel do toho squatu, ho nenáviděl a trpěl ho tam jen díky ostatním lidem, kteří se za něj přimlouvali. Především tedy Bee a Spotty. Platili do rozpočtu squatu nemalou částku, proto měli slovo. Dave ho sice poslouchat, natož respektovat nemusel, neměl proti sobě žádného oponenta, který by byl v žebříčku hierarchie podobně vysoko, ale přesto to dělal. Nechával ho ve squatu přespávat a tak nějak i bydlet, pokud se to tak dá nazvat. Jenže využil i sebemenší příležitost, aby mohl Andyho ručně srovnat. Navíc si nikdy neodpustil poznámky o tom, jak Andy nemá to rodinné cítění, které v polorozpadlém baráku panovalo nebo tedy spíš nepanovalo a navíc se mu zdálo, že přispívá málo do společného rozpočtu. Z těch peněz se hradily deky, jídlo, pití a podobné věci. Ať byl totiž Dave jakýkoliv prevít a hajzl, dokázal se postarat o lidi, kteří tam žili. Stanovil podmínky, a pokud je někdo nerespektoval, tvrdě na to doplatil. Samozřejmě, dost často na to doplácel Andy, aniž by vůbec tušil, čím se zase Davovi znelíbil.

Nakonec sehnal zákazníka až někdy kolem osmé večer. Procházel ulicí v černé bundě a modrých džínech. Krátké hnědé vlasy střižené na ježka a tmavé oči, které pátraly zvědavě po ulici. Odhadem mu mohlo být něco kolem třiceti. Nevypadal špatně a dokonce se i zdálo, že je solidní. Andy se zvedl ze země a udělal k němu vyzývavý krok, když byl téměř u něj. Chlápek se zastavil a dlouze se na něj zahleděl, zjevně ho chlapec před ním zaujal. Ten to bral jako přijetí, a tak k němu došel a pohlédl mu zkoumavě do tváře. Rozhodl se vyčkávat a nenabízet se slovně sám.

„Kolik?“ ozval se po krátkém okamžiku ten maník nezaujatým hlasem. Prohlížel si ho jako kus laciného fláku masa, nic víc pro něj v jeho očích nebyl.

„Záleží, co sháníte,“ oznámil mu tiše a strčil ruce do kapes kalhot, hlavu mírně naklonil na stranu a přeměřil si ho opatrným pohledem. Chtěl něco odtušit, nechtěl riskovat, že ho ten chlap za rohem podřízne nebo uškrtí. Občas tam vraždy byly, nebyl by první ani poslední, kdo se z kšeftu nevrátil.

„Za HIV mi nestojíš, utrácet za gumu se mi nechce, takže bude stačit, když si klekneš a použiješ držku i k něčemu užitečnýmu,“ zhodnotil ho nevybíravě a pozvedl ret v pohrdavém úšklebku. Andyho se tohle chování ale nedotýkalo. Byl zvyklý na ledacos, na útoky fyzické i psychické, a dokud byl pod drogou, většina urážek ho nebolela. Horší to bylo při absťáku, nebo pokud dotyčný útočil fyzicky. Sorta jeho zákazníků byla z převážné většiny starší, větší a urostlejší. Měli daleko víc síly, a když se jim Andy dostal do spárů, obvykle to byli oni, kdo měl navrch. Na druhou stranu, i sadisti zaplatili. Snad jedinkrát se mu stalo, že ho chlap zmlátil, ojel a odešel, aniž by po něm mrsknul byť jen jedinej dolar.

„Pětadvacet dolarů,“ líně oznámil svoji cenu, jako by se ho nastalá situace vlastně ani netýkala. Měl ve zvyku svoji prvotní cenu zvedat, nikdy nezačínal na minimálních sumách. Třeba u cizinců se to vyplatilo, ti klidně dali víc, stejně tak kravaťáci mnohdy bez mrknutí oka na jeho cenu přistoupili, ale pak byli tací, co ho donutili sejít až na minimální hranici. Buď jí pak akceptovali anebo odtáhli. Byl to běžný stereotyp každého dne, zvykl si. Každý si zvykne, dřív nebo později.

„To seš tak šikovnej? Víc jak dvacet ti za vykouření nedam.“

„Fajn, tak dvacet,“ nemělo smysl v tomhle případě smlouvat, věděl to příliš dobře. Kdyby se o to pokusil, ten chlápek by zmizel za kýmkoliv jiným v té uličce. Hodně nabízejících tu ještě stále bylo a jistě by byli možná i levnější tací, kteří se pomalu neudrželi ani na nohou a měli rozpíchané žíly. On už ale chtěl vypadnout zpátky domů a dát si něco, co měla být studená večeře. Chtěl si lehnout, přehodit přes hlavu deku a spát až do rána klidným spánkem. Bez konfliktu s Davem nebo kýmkoliv jiným.

Byla to ale jen příliš sladká utopie. Věděl, že až přijde, Dave ho zjebe na tři doby jen proto, že se na něj koutkem oka špatně podíval a klidný spánek? Co to je? Ve squatu nikdy v noci nebyl klid a už vůbec nebyly klidné jeho sny. Vracel se v nich do minulosti, ve které bylo ještě všechno v pořádku. Kde měl milující rodinu, láskyplný hřejivý domov, dobrou školu a nemusel se starat o to, zda se dožije příštího rána. Často se z těch snů budil a často byl po nich dezorientovaný a špatný. Řešil to prostě jen další a větší dávkou. Ta ho obvykle znovu uspala natolik, aby žádné další sny neměl. Jenže teď byl tady, ne na špinavé a páchnoucí matraci. Teď měl nějakou povinnost, kterou musel odvést co nejlíp. Pak chlap zaplatí, on se zvedne a půjde domů. Jo, domů. Už tomu squatu říkal domov a věděl, že to je špatně, ale jak o tom měl mluvit? Možná hlavně díky tomu baráku byl stále na živu.

Chlápek k němu pokynul, aby ho následoval. Podřídil se a vykročil mlčky za ním, ruce nechával v kapsách a cestou si prohlédl postávající chlapy i ženský. Koukali v tu chvíli na něj docela nenávistně, ale tak to tady prostě fungovalo. Vedl ho do tmavého průchodu, kde se i dalo mluvit o jakémsi soukromí, pokud měl člověk hodně dobré vůle. Už tu párkrát byl. Několik zákazníků to tu mělo v oblibě a věděl, že nejen jeho zákazníci sem chodili, si užívat. Nejednou se tu střetl s ostatními lidmi z ulice. Neprohlížel si to tu, dostal se do stínu za svým zákazníkem. Ten se k němu otočil čelem a dlouze se na něj zadíval s nečitelným výrazem. Andyho to děsilo.

„Tak dělej,“ zasyčel tiše a nebezpečně svoji pobídku, zatímco se opřel o chladnou vlhkou zeď za sebou. Nechtěl romantiku, chtěl si prostě jen rychle užít, nic víc. Ostatně proto mu bylo jedno, že má ten kluk zúžené zorničky. Kdyby hledal luxus, nešel by do té ulice, ale do klubu. Neměl to ale nyní zapotřebí, on byl dostačující k takovému krátkému a rychlému povyražení. Sledoval, jak se k němu chlapec s váháním přiblížil.

Sesul se před něj opatrně na kolena a ruce vztáhnul k opasku jeho kalhot. Do tváře už mu nepohlédl, ostatně se mu nechtěl dívat do obličeje a byl rád, že to ten chlap nevyžaduje. Jo, i takový se našli, co trvali na pohledu vzhůru. Rozepnul mu pásek i kalhoty a stáhnul je o něco níž i s tím, co měl ten chlap pod nimi. Dávno pominuly doby, kdy se mu tohle hnusilo a dělat to nechtěl. Teď už to bral jako rutinu. Děsilo ho, kolik věcí se změnilo. Jak moc se změnil on a jak mu čím dál míň záleží na tom, co dělá a s kým to dělá. Rád se při práci zatoulal myšlenkama jinam. Pomáhalo mu to a dělal to ostatně i teď. Zoufale se snažil upnout na něco, u čeho by vydržel, než to tenhle chlápek skoncuje.

Cítil ve svých vlasech ruku toho muže. Nejspíš ani netušil o tom, že mu ji tam dal nebo se alespoň netvářil, že by to dělal vědomě. Andy k němu totiž na okamžik pohled, jinak nechával oči zavřené. Alespoň, že nebyl ošklivej a zjevně se docela kamarádil s vodou a mejdlem.

Vzdálit se při finiši stihl jen taktak. Popravdě se mu docela udělalo zle z toho, jak málo chybělo k tomu, aby se tomu nevyhnul. Bylo to až příliš nečekané, než aby na to stihl reagovat dřív, ale kdyby to neudělal, zcela jistě by tomu chlápkovi pozvracel boty a nohavice…to by taky nebylo poprvé.

Sledoval mužovu tvář, ve které se objevil blažený úsměv, a chvíli trvalo, než se vrátil duchem do přítomnosti a upřel pohled na toho kluka před sebou. Svinčíku pod svýma nohama si nevšímal, nevadilo mu to. Natáhl si kalhoty a zapnul si je, až poté z kapsy vylovil dvacet dolarů v dolarech a pětidolarech a podal mu je. Neměl potřebu si na něm něco dokazovat, aby po něm peníze hodil. Neměl důvod si honit ego zrovna na něčem tak podřadném, jako byl tenhleten.

Andy od něj přijal ty peníze, aniž by je důkladněji přepočítával, místo toho je strčil do kapsy kalhot k pytlíčku s bílým práškem a těm zbylým dolarům z odpoledne, až poté se vyškrábal na nohy a bez jediného slova rozloučení zamířil ven. Nebyl důvod se loučit, nepřál si ho vidět znovu, ač se k němu choval docela i slušně. Měl stálou klientelu, ale neměl ji v oblibě. Mohl se spolehnout na to, že za ním vždy přijdou, pokud na té ulici je a oni zrovna mají zájem, ale přesto je neměl rád. Vlastně dosud nepřišel na důvod, proč mu byla stálá klientela tak nepříjemná. Jistě, ti, co s ním zacházeli jako s kusem hadru a nešli pro ránu daleko, u těch věděl, proč je nenávidí, ale ne všichni byli takoví. Mnohdy to byli docela slušní zákazníci, kteří mu nejednou dali i něco navíc v naturáliích. Především tedy jídlo a cigára, ale už se mu taky jednou podařilo splašit bundu. Samozřejmě nic světoborného, ale na přežití na ulici byla naprosto dostačující.

Dostal se na ulici a zamířil domů, aniž by se otočil na toho chlapa, kterého nechal za sebou. V hlavě měl až podivně prázdno a v ústech hořkou pachuť svého posledního zákazníka. Mohl si nyní udělat další pomyslnou čárku na zdi, když přišel do pokoje, ve kterém přespával.

Další den, který přežil a další den, kterým se opět přiblížil ke své smrti.

Dopsáno 24. 1. 2013